Chaos Sanctuary

Nedávno jsem skuhrala, že nám zaasfaltovali naši oblíbenou cestu do hospody. Tak jsme teď šli do jiné hospody přes jiný kopec. Naše město má takovou vlastnost, že za každým kopcem, který je okolo, je nějaká hospoda. Pravda, někdy je to trochu dál, ale cesty prostě jinam nevedou (proč by taky měly, že).

Tak jsme přešli silnici a zašli na lesní cestu, která vede na druhý kopec. Jenže .. bylo na ní plno bahna a vyjeté koleje od lakatoša, jak tam stahovali klády. Usoudili jsme, že „to bude jen kousek, pak se to rozdělí do kopca“. Můj drahý měl pohorky a v klidu šel bahnem, já jsem měla botasky a obíhala jsem to lesem, to abych si užila tu přírodu, heh. Jenže pak tam bylo všude ostružiní a já musela na tu cestu, která už docela prudce stoupala do kopce. Bahno tam bylo pořád, oni to (jak překvapivé) stahovali z toho kopca dolů.

Chvilku jsem čvachtala v tom blátíčku, pak se ten můj zastavil a koukal na mě, jak se pachtím. Zastavila jsem taky a nadhodila zamyšleně: „Jsme už tak zapatlaní, že je nám to jedno a jdem dál, nebo se vrátíme?“ A jak jsem tak mluvila, podjela mi noha a já jsem se zcela neelegantně svalila do té vyjeté koleje. Nohavice celá od bláta, pravý rukáv taky, i batoh to schytal, a jak jsem se vrávoravě pokoušela vstát, ulepila jsem si blátem obě ruce až po zápěstí. A kapesník v tom batohu fakt nebyl.

Chvilku jsme na sebe koukali, a jeden z nás se chechtal a já jsem to nebyla, a pak jsme usoudili, že moje otázka je tímto zodpovězena, a pokračovali jsme v cestě. Ruce jsem cestou jakž tak očistila – bláto částečně uschlo a opadalo, částečně se zachytilo ve vlasech, jak jsme si je zpocené odhazovala. Ve vesnické hospodě se na nás nikdo divně nedíval, což může znamenat, že buď obsluha vyniká nezvyklým taktem, nebo jsou tam podobní čuníci běžným zjevem. A na zpáteční cestě jsme chtěli nakoupit v hypermarketu (proto ten batoh), zaschlé bláto na kalhotách jsem skoro vyčistila, ale stejně, když jsem šla dovnitř, od těch homelesoidních somráků, kteří se tam okolo povalují, jsem se lišila jen tím, že mi v tom uváleném batohu necinkaly flašky od piva.

Ale ten pocit blízkosti přírodě a matičce zemi … k nezaplacení :-)